O létajících koláčích a slavné reprezentaci v teplákách

Plachtařit ve Strakonicích začal v jedenapadesátém roce. O šest let později už byl mistrem republiky a rok na to (1958) vybojoval bronzovou medaili na 7. Mistrovství světa  v plachtění v polském Lešně, svým letem na Démantu dosáhl nejlepšího výsledku na větroni československé výroby. Na dobu slavného plachtění vzpomínal pan Rudolf Měšťan v úterý 23. listopadu na strakonické radnici, kam čerstvého pětasedmdesátníka pozval starosta města.

Život Rudolfa Měšťana byl po mnoho let spojen se strakonickým letištěm. Vychoval zde nastupující generaci pilotů a nositelů zlatého znaku. Ten je kvalifikačním řádem pro zkušené a zdatné letce. Sám na odznak se třemi diamanty dosáhl již v roce 1959. „Znamenalo to vystoupat do výšky 5000 metrů, volný let 500 kilometrů a cílový let 300 kilometrů na kluzáku,“ vysvětluje Rudolf Měšťan. O tom, že získat takovou trofej není vůbec jednoduché, svědčí i skutečnost,  že po něm se to podařilo až za deset roků jeho žákovi. Strakonické letiště vychovalo například 12 pilotů velkých dopravních letounů a 12 nositelů zlatého znaku.

Vzpomínky Rudolfa Měšťana trochu připomínají dobu báječných mužů na létajících strojích, která je z dnešního pohledu už těžko představitelná. „Neměli jsme ani rádiové spojení. Když jsem na mistrovství světa přistál, musel jsem čekat dva dny, než mě našli.“ Po takovém přistání v polích se letec musel vypravit do první vesnice či stavení a najít lidi. Pro případy, kdy kluzáky dosedly za hranicemi, sloužily cedulky pověšené na krku. „Bylo tam napsáno, v jazyce té země, kdo jsme a prosba komu mají zavolat. Museli jsme věřit v dobrou vůli těch lidí, že to udělají.“

Rudolf Měšťan vzpomíná, jak mu maminka na dlouhou cestu vzduchem do Maďarska přibalila koláče. Jak je položil na křídlo, když nasedal do větroně a koláčky odletěly s prvním nárazem vzduchu pryč. „Když jsem tam potom na poli čekal celou noc, než mě najdou, moc jsem těch koláčků litoval,“ směje se Rudolf Měšťan.

Reprezentanti z Československa na přelomu padesátých a šedesátých let jen mohli tiše závidět svým kolegům ze západu vybavení a péči, kterou zahraniční piloti měli k dispozici. „Nám nedali ani kombinézy. Měl jsem jednu roztrhanou a sám jsem si ji zašíval červenou bavlnkou.“ Na stupních vítězů na mistrovství světa měli zahraniční piloti reprezentativní obleky, zatímco československý letec vyfasoval teplákovou soupravu. Rudolf Měšťan k tomu pobaveně dodává:„Oblek jsem sice neměl, ale na prsou velikou rudou hvězdu.“

V roce 1970 přesedl z větroně na práškovací letadlo a na čmeláku pak létal dalších 21 let.

Ještě dnes pan Měšťan zasvěceně vypráví o fyzikálních zákonech, které ve vzduchu rozhodují, jak se let vydaří. Jeho dnešní starosti i sportovní nadšení se přesunuly na zem. Říká, že dělat předsedu sdružení vlastníků bytů je někdy také pořádný boj.

(PR)